na Blog.cz

Že jsem přestala psát? Ne.

Jsem jinde. Blogování je hrozná závislost...

Už mě nebavilo být N. Dala jsem možnost té tvořivější a zároveň i povrchnější části mého já (šití jde ruku v ruce s módou, vážení) a nevadí mi to.

Kdo hledá, najde. (I když v tomhle případě pochybuju. Jsem tak moc v tajnosti, že už nemůžu víc mlžit, tajit a cenzurovat :D) Kdo se zeptal, ví. Kdo se neptal, neví.

Stále se za ten blog trochu stydím, takže nepředpokládejte, že vám vůbec nějak pomůžu v hledání. Taky tam píšu to, co si fakt myslim, píšu často (tak 5-2x týdně), píšu krátký a nic neříkající články vo ničem a moji "čtenáři" jsou úplně jinej druh lidí. Jen design a takovou tu hlavní kostru článků mam dost stejnou.

Omlouvám se. Za to, že jsem mlčela. Cítím se teď trapně a poníženě, i když asi nemám proč. Měla jsem prostě jen tajemství, nač to rozmazávat. (Stejně se omlouvám a donekonečna se omlouvat budu... Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se,...)

Ó ano. Celý půlrok učení se na fyziku ve smyslu umím to, chápu, jak to chodí, vím o co jde a jak který fyzikální děj funguje, mě dohnal ke skoro propadání z fyziky. Vychází mi teda čtyřka, ale naše všechno-musíte-umět-nazpaměť učitelka si prostě nedá říct. Minulé písemce jsem věnovala dokonce celé sobotní dopoledne a dopadlo to stejně, jako kdybych se na to podívala před hodinou. A tak se nějak stalo to, že budu v pondělí zkoušená z látky, probrané za celé pololetí. Dvaatřicet hustě popsaných stránek. Osm jsem se jich naučila za dnešek, hrůza, děs, hlava se motala kolem a mozek mi tím množstvím vědomostí praskal ve švech. V šest jsem si řekla a dost! Jdu se provětrat.
A tak jsem šla. Kam? Na místo, kde se o noci filipojakubské schází místní mládež. Hodina cesty po vlastních nohách znělo jako výzva mému zlenivělému a Prahou rozmazlenému tělu. Tjadadá… Cestou jsem se bavila nudou. Nuda mě dohnala k tomu, sledovat lidi v autobusech, na ulicích a v zahradách. Viděla jsem psa, nadšeně vrtícího ocasem a strkajícího hlavu přes plot ke grilujícím sousedům. Z autobusů, narvaných hradeckou mládeží, těšících se na konečnou, vystupovali pouze důchodci. Až na poslední zastávce se to všechny vyhrnulo ven.
No. Byla sem zase za zjeva mezi diskantskou společností. Potkala jsem ale spoustu lidí. Nejdřív D. s R., holky z vedlejší třídy na základce. Asi čtvrt hoďky jsem si s nima povídala, ptala se jich jak se mají a podobné žvásty, které jakoby za vás říkaly: "Nevím, co si s vámi povídat, ale je slušností nezdrhnout." Taky jsem potkala M1. a M2., blonďaté mozečky z bývalé třídy. S M1. jsem se dala na chvilku do řeči, M2. byla pouze obohacena mým vlastně i celkem upřímným úsměvem a pozdravem.
"Co teď?," řekla jsem si. Hmm… Vypadnout, jet zase zpátky domů a naučit se tu fyziku. Cestou jsem potkala na kole ještě M3., svého kamaráda ze školky. No… A když si tak povídáme u zastávky, najednou se vedle mě objeví ještě J. a L. Fantazáci, se kterýma se v posledních dobách vídám dost často. Přežila jsem tedy deset minut plných dvojsmyslů a nebo přímo řečených úchyláren a pak nastoupila do autobusu, který mě měl v klidu a bezpečí dopravit domů.
…Nestalo se tak. Naprosto opité dívky, jež seděly přede mnou, zaujal můj úžasný cedníčkový šperk. Chvilku mi nedocházelo, čemu se smějí, ale pak, když mi mou sponku začaly osahávat, mi to docvaklo. Tak jsem se taky smála. Většinou věnovaly pozornost jiným věcem, ale než jsem vystoupila, daly se se mnou do řeči. Jedna mlela ožralecké teorie o originalitě, další se smála a třetí fňukala, že má žízeň.
,,Dáš nám ten cedníííííík,?" vypískla ta nejztřískanější.
,,No… K tomuhle cedníku mám dost silný citový pouta, ale jestli chcete, dám vám džus." A dala jsem jim ho. Měly radost a já byla štědrá jako nikdy.

(Cedník. Jen tak pro představu, abyste věděli.)
A teď si ležím na své obří kovové posteli, ve svém obřím pokoji a píšu po půl roce tuhle slátaninu, která nemá hlavu ani patu.
A proč tohle všechno dělám? Abych se vyhnula učení fyziky…

Miluju zpovědnici a intr!